Vyhledat
  • Linda Jandová

ČTVRTEK 7. KVĚTEN, 2020








Rádio s bratrancem Leem to včera dokázali a jsou z nich oficiálně rybáři! Vzhledem k tomu, že při tréninkovém lovu chytili omylem kohouta, co se náhodou poflakoval kolem rybníka, to lze považovat za kolosální úspěch. Můj Pohádkový Manžel má zase důvod k dojetí, rozseká ho i Hledá se Nemo, natož když některý z našich miláčků zaboduje. S mokrým razítkem na povolence spolu hoši vyrážejí na lov, k obědu mám jen oloupat brambory.

Nataša s Bédou nás umluvili a přesunuli se do lesů na Lipno s partičkou přátel, kteří po sedmi týdnech překousali řetězy a rozlámali zámky, aby opustili izolaci pod dozorem rodičů. Abuellu s dědou povolali zpátky do pracovního procesu, protože české učňovské školství zřejmě stojí na penzistech a kardiacích. Takže teď skoro po třech měsících sedím v prázdném domě (nepočítám-li Bohunku a kocoura) a kolem je ABSOLUTNÍ TICHO. Odnikud není slyšet střílečku z počítače, dohadování dětí, tekoucí vodu, Natašino funění při cvičení, nikdo nevolá „nebyl tu děda?“ nebo „dal jsi kocourovi?“. Mám čtyři až pět hodin jen pro sebe, co s tím provedu?

Jsem asi blázen, ale ze všeho nejdřív zajedu do rybárny pro pstruhy. Ne že bych nedůvěřovala rybářskému umu Rádia (MPM je poměrně zkušený lovec), ale když budu připravená, moji muži to jistě ocení. Pokud něco dovalí, schovám pstruhy do mrazáku pod zeleninu a nikdo z nás neztratí tvář. Někdy se člověk až lekne toho, jak funguje předtucha – kolem druhé mi MPM volá, že nic nechytli, ale u stánku mají naštěstí gulášovku. Až přijedou domů, rozhodně by ještě něco zobli.

Po návratu ze city si čtu – žádná programová bomba to není, ale večer mívám problém, že usnu během prvního odstavce a přes den to prostě za normálních okolností nejde. Několikrát knížku odložím a jen čučím z okna do zahrady. Abuella zasadila vedle pergoly vistárii, pokvete prý nejdřív za dva roky a já se už nemůžu dočkat, až pod ní budu sedět a bude se mi točit hlava z vůně. Asi dvakrát mě napadne, jestli bych neměla něco dělat, třeba přerovnat botníky nebo umýt garážová vrata, ale nedokážu si uspokojivě odpovědět na otázku „proč zrovna teď“, takže si přitáhnu deku a víc otevřu okno. Jako zázrakem mi ani nikdo nevolá, jen Můj Pohádkový Manžel posílá fotky zadumaného Rádia nad prutem, hledícího v dál. Napíšu několik obdivných esemesek a dál se věnuju vyšetřování středověkého zločinu. Už bych měla zapnout troubu a loupat brambory, ale vždycky to skončí tím, že načnu další stránku nebo kapitolu. Absolutní rozkoš. Možná bych u toho měla aspoň šlapat na rotopedu. Ale vůbec mi nevadí, že ho nemáme.

Kolem jedné je konec idyly a začíná show. Přes zahradu letí Láďa se zeleným zvonkem (zpěvavý pták, ozdoba našeho javoru) v hubě, za ním abuella s koštětem a rozhodně ho nechválí: "Ty smrade, čtyři taštičky v želé sežereš za den a budeš lovit ptáčky?“ Než se vyhrabu z deky, abych jí vysvětlila, že Láďa je po operačním zásahu v oblasti genitálií pořád šelma, jsou oba už v přední zahradě a v okně orloje se objeví děda. Ptá se, kde jsou všichni, přestože byl podrobně informován o pohybu všech členů rodiny. Zdá se, že z Láďova úlovku má skrytou radost a úsměvem sleduje svou ženu, jak se snaží dohonit desperáta s kořistí. O pár vteřin později samozřejmě dostaneme oba bídu (prostě vynadáno), že se nesnažíme a ať za ní zkusíme přijít, až se Ladislav bude zase dusit peřím. MPM volá, že budou za hodinu doma a mají hlad. Čistím pstruhy, prý jsou z potoka v Rakousku, snad se Rádio neurazí. Neurazilo. Vdechne oběd a s výrazem horníka po návratu ze směny se zakutá do postele. Můj Pohádkový Manžel jakbysmet. Přesně v patnáct nula nula klepe abuella na okno a vyrážíme spolu na náš okruh. Povídáme si o tom, že jsme ty poslední roky vlastně vůbec neměly čas na jaro. Mám co dělat, abych udržela tempo, abuella šemuje rukama a vypráví, většinou je dva metry přede mnou a musím říct, že má nožky mladé holky. Lýtečka jedna báseň. Bohužel se zásadně nemaže, přestože je ukázkový fototyp 1, takže se asi před měsícem spálila a má legrační podkolenky a nad nimi úplně bílou kůži „jako dcera ředitele vápenky“. Taky se trošku hrbí, ale jinak by jí těžko někdo hádal sedm pětek. To je dobrá perspektiva. Dneska mě sice tak zvláštně v pase pnuly džíny, ale zřejmě už v důsledku každodenního posilování bytní svalová hmota. Jako každý den po sedmé vklouznu do sportovních černých vobtaží (legin) a jsem velmi spokojená. Za dvě číla z Lidlu vypadám jako po roce intenzivního cvičení. Nemůžu říct, že bych se vyloženě nemohla dočkat, ale už nehledám výmluvy, proč se na to vykašlat, a za poslední měsíc a půl jsem vynechala jednou. Pustím si motivační playlist – Prince, Beyoncé, Jirka Majkl, Jackson nebo Justýn Timberlake a pracuju na tom, abych si ještě někdy v životě mohla vzít bikiny. (I když abuellina kámoška tvrdí, že opálený špeky vypadají líp). Během cvičení obvykle myslím na to, co si dám k večeři. Ale ještě předtím vyhodnocení dosavadního úsilí v koupelně u zrcadla. Těch 70 sedů – lehů, 160 russian twistů, 10 dámských kliků (už jsem vážně skoro na zemi!) a 3 minuty planku ve dvou sériích se přece už musí někde projevit! Ale asi ne nezbytně. Dokonce to vypadá, že cíl – vyrazit do města na nákup jen ve flitrované podprsence a rozepnutém dámském bílém fraku, na kterém netrvám, je v nedohlednu. Pekáč buchet se zatím schovává pod něčím, co se podobá spíš závinu nebo šišce chleba a horní části stehen se mi k sobě nebezpečně přimkly. Dost mě to otrávilo. Dokonce tolik, že si zhasnu a sprchuju se potmě. Není to nejlepší nápad, protože se mydlím kondicionérem a kovová stěrka se mi zabodla do nártu. Musím s Bédou znovu projít sestavu. A možná bude droboučký problém ve stravování. Znalci – včetně Havlíčka s Cajthamlovou – kladou důraz na to, že člověk hlavně nesmí mít hlad. Na tom si dávám záležet. Hned jak se - třeba dvacet minut po jídle - dostaví ten nepříjemný pocit, rychle si něco zobnu. Ale od začátku: proti snídani nikdo nemůže říct ani popel, začínám sklenicí teplé vody se šťávou z půlky citronu, následuje žitný chleba s lučinkou a rajčetem nebo avokádem zalitý olivovým olejem a čaj sladím zásadně čekankou. Pro ten kousek rohlíku se šunkou, co nechalo Rádio, se snad nikdo hněvat nemusí, přece to nevyhodím. Kolem půl jedenácté kávička, jedině hořká, k ní výjimečně sušenka, samozřejmě bezlepková. Diskutabilní jsou ty tři lžíce šlehačky, co jsem si na ni nakydala. K obědu měli včera kluci guláš od abuelly a my s Natašou jsme si udělaly chřest a brambory s balkánským sýrem. S půl kilem balkánu, abych to upřesnila. Ke kávě přinesla šwestka domácí frgály a můžu já za to, že rovnou pět druhů? Ze studijních důvodů jsem pochopitelně musela ochutnat všechny. Pak jsme opékaly buřty. Ale to nejsou buřty, to jsou klenoty! Fanda Kšána mi osobně vyprávěl, co do nich dává a když připočítám tu jeho nezměrnou lásku a nadšení pro řemeslo, musí to být jedna z nejzdravějších věcí. A ten jejich chleba. Tři krajíce jsou k jednomu buřtu asi moc, ale nejde se nabažit.. obzvlášť s máslem. Pak je tu samozřejmě sem tam sklenička vína, prosecca, aperolu nebo panáček hruškovice na trávení. A moje guilty pleasure - buráky ve wasabi těstíčku. A pralinky. A zmrzlina. Čokoládová, nejlíp zalitá neušlehanou smetanou..

Můj Pohádkový Manžel na mě klepe, má strach, jestli jsem se neutopila. A volaly děti, strašně se těší domů na rajskou, plněné papriky, kachnu, zelňačku a ořechovou roládu. Miláčci… Když si postěžuju, že cvičení a karanténní dieta nemají očekávaný efekt, MPM mě ujistí, že jsem krásná a žádoucí. No sláva! Dneska by mi mrkev k večeři vážně nestačila.



16 zobrazení

PŘIHLÁSIT K ODBĚRU NOVINEK PROSTŘEDNICTVÍM EMAILU

© 2020 by GURMANIE.CZ and DESIGNUNION.CZ