Ticho nedělního rána prorazí zvučný hlásek Rádia: „ Mami, víš, jak se říká jeden za všechny a všichni za jednoho? Tak já to znám taky takhle: jeden za všechny a všichni za sebe!“ Bůh ví, co se mu v hlavince takhle po ránu honí. (MPM tomu říká bramboračka) Ale co když je to nějaká skrytá, ale pronikavá glosa k tomu, jak teď žijeme? Voláme si s L., mojí skorošwestičkou. Denně mi posílá fotky z artistických vystoupení jejího přítele a syna. Je neuvěřitelné, co tihle dva dokážou v bytě na 50 m2, to je prostě Cirque de Prosek! Už se nestydíme říct nahlas, že si to teď vlastně užíváme. Ale my obě jsme vždycky byly rády doma. Spousta lidí to tak ale nemá. Život pro ně začíná, až když vyjdou ven. Nakolik je to, jak žijeme normálně, vůbec normální? V práci tráví většina lidí 8,5 hodiny bez ohledu na to, jestli je vyplní smysluplnou činností, plkáním, čučením z okna nebo surfováním na internetu. Pak sprint do fitka (to nikomu nevyčítám, ale já bych se tam udusila, to radši půjdu 10 kiláků ve vánici), hurá do ócéčka pro jogurty, podprsenku a ledničku, a potom na káves, drink, do kina, nebo na pařbu, pobavte mě. Já mám vlastní lunapark doma a možná proto mi teď nic nechybí, ale chápu, že hafo lidí je v depresi, protože prostě najednou MUSÍ ŽÍT DOMA. Někdy sami se sebou, někdy s těmi, které milují, někdy s těmi, které snesou a někdy s těmi, se kterými vlastně žít nechtějí. Teď je to najednou velmi intenzivní soužití a kdo z nás je připravený žít tenhle model 24/7? Mám štěstí, beru to - zatím – jako dar a užívám si každou minutu. Pravděpodobně už nikdy nestrávím tolik času nepřetržitě se svými skoro dospělými dětmi, šwestičkou, šwagrem a synovcem, o rodičích nemluvě. Je mi moc líto všech, pro které je tahle situace trest. Těm nezbývá nic jiného než se spolu s Oslíkem ze Shreka pořád dokola ptát: „Už tam budem? Už tam budem? Už tam budem?“
Je zima jak na Sibiři, přesto s abuellou vyrážíme pokořit našich tradičních 7 kilometrů. Rouška už je pár dnů povinná a většina těch, které potkáme, ji skutečně má, i kolaři a běžci nebo děti v kočárku. Míjíme jen dvě výjimky. Když je přejdeme, Abuella sykne: „Tak ta baba je zdravotní sestra a ten frajer policajt, no chápeš to?“ Ne, to fakt nechápu.
Je neděle. Od slova nedělat. Takže dneska se úklid škrtá.
Hned po kávě se moji miláčci vrhají na monopoly. Když po dvou až třech hodinách dojdou drobásky, smíří se obvykle hráči se zaokrouhlováním, Rádio ale trvá na vrácení jedné koruny, kterou mu Béda dluží. „Jednikoruna ti může změnit život, kámo“. No jejda.
Comments