Nechce si mi tomu věřit. Týden v tahu a já si už ani nevzpomínám, jak začal. Uvařila jsem dalších šest jídel z foodlistu a proběhlo dalších sedm kávových dýchánků. V garáži stojí další dvě prázdné basy od piva, trofeje Mého Pohádkového Manžela a dědy, v komoře se slušně rozrostla sbírka prázdných lahvinek od „ vnitřní dezinfekce“ nejrůznějšího druhu a síly. S abuellou jsme si díky pravidelným procházkám vylepšily skóre o dalších padesát kilometrů. Nataša odjela na další etapu izolace, myslela jsem, že to nepřežiju, jak moc mi chyběla, ale už je zase zpátky. V parku rozkvetly lány, a tím myslím vážně LÁNY pomněnek, nic podobného jsem v životě neviděla a to mi pět pětek už nikdo neodpáře, jak mi občas v narážce na blížící se jubileum s láskou připomene MPM. Letošní mimořádná modrá úroda nám má tohle zvláštní období zřejmě navždy vytesat do paměti. Nejsem si jistá, jestli existuje někdo, kdo by zapomněl. Tedy ne že by nechtěl.
Tuhle jsem na nákupu hledala něco v kabelce. Nahmatala jsem zvláštní oválnou věc, a protože jsem byla líná podívat se, co to je, přísahám, že mi trvalo aspoň třicet vteřin, než mi došlo, že je to rtěnka. Bylo to tentýž den, kdy jsem se u regálu s ementálem přistihla, jak si polohlasem něco mumlám. Díky roušce nevypadám jako blázen. Jestli se budou nosit do srpna, bojím se, že pak už nepřehodím výhybku zpátky a už ji nesundám.
Ve čtvrtek jsem jako obvykle asistovala Rádiu při studiu. Než nadrápalo úkol, koukla jsem na internet, co si koupím až zase budu chodit jinam než na zahradu, k popelnici, do lesa nebo do krámu. Brouzdám si tak nepřebernou nabídkou lavičníků, jak se u nás říká hadrům obecně a najednou mi vyjede reklama na IQ test. Obzvlášť po včerejšku, kdy jsem selhala jako matka, to působí jako krutovýsměch. (Rádio se chtělo sousedovi pochlubit rybářským nožem – MPM zakázal – já povolila – za půl hodiny se Rádio vrací od sousedů s krvácejícím prstem). Navíc, IQ testy jsou už od dětství moje noční můra. Pár jsem jich v životě zdálky zahlídla a už první otázky potvrdily moje neblahé tušení, že jsem někde mezi kuchyňským prkýnkem a žížalou. V tom nejskrytějším koutku duše samozřejmě doufám, že někde ve mně ve skutečnosti dřímá génius (Arnold Terminátor má 135 a Shakira dokonce 140!) Shodou okolností se mě Rádio poslední dobou na výši IQ dost často ptá. V položertu odpovídám, že to vidím tak na 80. Zatváří se velmi vážně sdělí mi „mami, jenom na chodění potřebuješ 70!“. No tak dolní hranici snad máme. Tak že bych to přece jen zkusila? Ta první otázka nevypadá složitě. Ale ne, to bude určitě nějaká kavkárna. A vyhodnocení určitě stojí nejmíň páďo! Kašlu na to. Ale jen do pátečního odpoledne. Po vysázení truhlíku bylinek – realizováno po pěti letech od prvotního záměru – si chci trochu orazit, tak se natáhnu na lehátko a zlehka projedu zprávy. Nic se nezměnilo, pořád moc nerozumím, o čem se mluví. Ale to snad o inteligenci nic nevypovídá. Počkám, až mi to vyloží náš parlamentní zpravodaj MPM. Už chci zavřít telefon a oči, ale čert je v pozoru – udělejte si IQ test. To už asi fakt nebude náhoda, ale pokyn shůry. Co si mám otestovat? Numerickou inteligenci vůbec nebudu pokoušet, vrozenou má snad i pantofel, tam nemůžu selhat. „Dnešní nejvyšší naměřené IQ je 160!“, svítí přes celou obrazovku. To jim nezbaštím ani já. Na jednu otázku, respektive odpověď, mám deset minut. To je při třiceti otázkách ….. pět hodin? To je fór, ne? Přece to není státnice na medicíně, při vší úctě. Prvních pět otázek jsou řady čísel a písmenek, za pár vteřin mám hotovo a hele! Je to zeleně, takže asi správně. U sedmé otázky se to začíná šmodrchat. Co je dohromady trojúhelník, kosočtverec a půlka chleba? U dvanáctky se mi zpotí ruce, protože začínají výřezy z obrázků. Displej na telefonu mi to rozhodně nezjednodušuje. Začíná mi bušit srdce. U devatenáctky se rozpláču. Nenávidím domino! Co je vím, kolik teček má být na poslední kostce, když ty předtím nemají ŽÁDNOU logiku! Taky mi došlo, že zelená znamená jen posun v testu, nikoliv správnou odpověď. Pak už je to jenom horší. Kdyby proti mně seděl šimpanz, směje se jak blázen a seká odpovědi jako Baťa cvičky. Která kostka odpovídá vzoru? Dělám stojky, točím mobilem kolem sebe, ale vše marno! Já to prostě nevidím. Poslední otázka – ukončete řadu správným obrázkem. Ale co může následovat po parníku, jedli, hrobce (?) a krmítku? Králíkárna? Nebo benzínová pumpa?A samozřejmě musím poslat SMS za stovku s kódem na telefonní číslo, co nápadně připomíná kontakty z inzerátů s fotkami tetiček, co nemají na oblečení. Ale budiž. Výsledek dorazí do minuty. Mám štěstí, že chodím, ale je to o fous. IQ 88. Slabý podprůměr. Jsou mi doporučeny manuální práce. V pořádku, spousta nechytrých lidí si našla v životě místo a hraje svou roli se ctí. Taky se říká, že tenhle typ lidí vykazuje obratnost při řešení praktických otázek v každodenním životě. Tak to jsem úplně v háji. U nás tomu říkáme „princip obráceného dortu“. Moc je nepeču, na to je přebornice šwestička. Když jsem asi posté upekla kolo, co bylo nahoře ohavně hrbaté a ani hora šlehačky by to nesrovnala, něco mě osvítilo. Volám šwestce: „Víš jak dort není nahoře nikdy rovnej? Přišla jsem na to a klidně ti to kouzlo prozradím – OTOČ HO! Tadáááá!“To je přece geniální. Určitě dostanu cenu Marthy Stewart a Zlatou stuhu cechu cukrářů… „Na to jsi přišla sama?“, ptá se šwestka a dusí se smíchy. „To se tak přece dělá, ty trubko!“ Logický závěr zní, že jsem úplně k ničemu. Pokusím se zítra aspoň upéct kachnu, snad se mi podaří zapnout troubu. Béda se vynořil z hlubin pokoje a zajímá se, jak trávím odpoledne. Vím, že mě můj chlapeček podrží, tak se přiznám. Vyvalí na mě oči. „Počkej, ty sis vážně dělala online IQ test? Za kilo? To si děláš srandu?“ Směje se, až mu tečou slzy. Když mu řeknu výsledek, zlomí se v pase a začne hýkat. Už jsem to někde slyšela. Takhle se smála šwestka, když jsem podle jejího pokynu zavinula roládu s pomocí utěrky a po usilovném přemýšlení jí načuřeně volala zpátky: „Můžeš mi laskavě říct, jak z toho teď tu utěrku dostanu?“