Je Květná neděle, den, kdy si máme v souladu s velikonoční tradicí vzít něco nového na sebe. Před měsícem jsem si pro tuhle příležitost koupila nové kecky. Vytáhnu je a jdu v nich chystat maso na pljeskavice, je to poslední nerealizovaná položka z food listu na lednici. Tyhle „balkánský karboše“ naučil Mého Pohádkové Muže připravovat Viktor ze Srbska, receptů jsou desítky, ale nejdůležitější přísadou je sodovka. Ideální kombinaci tvoří se šopákem, ajvarem a takovým bílým bordýlkem, jehož jméno si nejsem schopná zapamatovat, ale směs fety, zakysanky a krémového sýra je dobrota k pohledání. Když dávám do trouby červené papriky a lilek na domácí ajvar, mrknu poněkolikáté se zalíbením na svoje nové botičky a pro jistotu je zase schovám na lepší časy. Pokud si mám vybrat, radši do něčeho šlápnout, než si to na boty kydnout.
Rádio poskakuje kolem ohniště a pomáhá MPM založit vatru. Přichází moje věčně usměvavá šwestička, tentokrát nabroušená jako břitva, a vláčí s sebou štos papírů. Posadí Lea ke kuchyňskému stolu, zapíchne prst do první stránky a hrozivým hlasem zaburácí: „Piš!“ Na můj tázavý pohled vysvětluje, že online výuku pochopil synovec jako víceméně dobrovolnou aktivitu, kterou lze donekonečna odkládat. Tedy do chvíle, než je potřeba odevzdat práci. Což je dneska o půlnoci. „Dokud to neuděláš, nehneš se z místa“, hřmí šwestka.Zásadně se nemíchám do výchovy cizích dětí a psů, takže mlčím, ale nabízí se mi fascinující podívaná. Leo nejdřív asi 5 minut hypnotizuje papír, aniž by se ho dotknul tužkou. Pak přepočítává kytičky na ubruse, se zájmem si prohlíží velikonoční vajíčka zavěšená nad stolem, sleduje ptáky venku, a přestože normálně trpí selektivní hluchotou, reaguje na sebemenší podnět zvenčí. Za půl hodiny nemá na papíře ani tečku. Těžko říct, co je horší. Rádio sice pracuje víceméně ochotně, ale nepřetržitě u toho mluví. Leo nepíše, ale ticho je velmi osvěžující. „Zkoušelas nějaký zákaz?“, snažím se pomoct. To už proběhlo. Má zakázáno všechno, i hlídat kočku, nosit tepláky a dívat se z okna. Je mu to úplně fuk. Do hovoru se láskyplně vmísí abuella s oblíbenou výchovnou radou: „Já bych mu jednu flákla“. Šwestka se obává, že ji někdo napráší na sociálku. Nataša se vyspinkala, vaří si čaj, takže může bratrance taky chvíli pozorovat. Evidentně ji to taky zaujalo. „Co vyzkoušet traumatalk, teto?“ Šwestka ožije, neznámý termín vzbudil závan naděje. Nataša vysvětluje, že má na mysli nějakou traumatizující promluvu, která nemilosrdně odhalí důsledky neuvážené prokrastinace. „Víš, že můžeš propadnout, Leo?“Študentík se na chvíli zamyslí, napětí v místnosti by se dalo krájet. Všechny mu visíme na rtech. „Hm. Ale jenom znova do čtvrtý třídy, víš?“ Zní to spíš jako výsada nebo vyhlídka na státní vyznamenání. Upřímně, vůbec mě nepřekvapí, až tenhle louda někdy vyzkoumá lék, co zachrání lidstvo (hodilo by se, že?) nebo se vůbec nějak proslaví a historky o tom, jak psal u nás v kuchyni 3 hodiny úkol, co zabere 15 minut, bude vyprávět na večírku po udělení čestného doktorátu. Všichni si živě pamatujeme, jak šwestička čtyřikrát za odpoledne přepisovala úkol, než byla abuella spokojená. Další ráno v 7:45 se pak ukázalo, že na prvouku jsou potřeba listy různých stromů. Abuella skočila na kolo a s kletbou na rtech zmizela v blízkém lesoparku. Za 10 minut se vrátila s taškou listí a předala ji našemu dědovi, který nakopl Babetu (to byla komunistická Vespa) a smykem bral zatáčky až k naší základce. Podobná estráda u nás probíhala minimálně jednou týdně. No prosím, a dneska je šwestka vzdělanější než já, notorická anudně zodpovědná jedničkářka. Čili nic není ztraceno. Tím bychom to téma mohli považovat za uzavřené, ale Nataša se u odpolední kávy živě zajímá o to, jak přežít ono kritické období, kdy věci nejdou podle plánu a případného zmizení dítěte (obzvlášť v případě naší rodiny, kdy jsou všichni dost hluční) by si sousedi určitě všimli. Jediným řešením je bezbřehá láska a trpělivost, moje nejmilejší. A když obojí – a bohužel i alkohol - dojde, uvědomit si pár věcí. Nikdo vás nehodil přes plot do zahrady, ani jste nepřiplavali v košíku po Vltavě. Poctivě jsem vás odnosila, porodila a s MPM s vámi strávila tolik času, že všechny špatné i dobré vlastnosti jsou nade všechnu pochybnost výsledkem našich genetických pokladů a výchovy se všemi přešlapy, omyly i vítězstvími. Takže je pořád velká šance, že z Vás vyrostou tak dokonalé a okouzlující bytosti, jako je váš tatínek. A na stojí za to si počkat.