Ne že by se mě na to někdy někdo ptal, ale kdyby ta otázka přišla na přetřes – jaký film bych chtěla prožít v reálu? – musela bych říct jedině „Někdo to rád horké“. V tom bych klidně hrála i sedačku ve vlaku, kterým dívčí kapela s Josefínou a Dafné jedou na Floridu. Včera mě při luxování stropu (každá inovace dobrá) napadlo, k čemu by se tak dalo přirovnat to, v čem už měsíc hrajeme všichni. Podle mě tomu odpovídá jediná komedie a ta mi navíc nikdy nepřipadala moc vtipná, asi proto jsem ji nikdy neviděla celou. Ten kousek se jmenuje Na Hromnice o den více a je o moderátorovi počasí, který každý rok 2. února jede někam do Psích Děr natáčet reportáž o svišti Philovi, co předpovídá začátek jara. Vtip je to v tom, že kvůli megabouřce je každý den znovu 2. únor, což ale ví jenom ten fouňa moderátor, co se jmenuje Phil jako svišť. To samozřejmě rozehrává spoustu komických situací blablabla, přijde i láska blablabla, nakonec se všechno vrátí k normálu. Blabla. Připadám si jako Phil moderátor. Dokonce včetně toho pocitu, že jsem v baráku jediná, kdo ví, že se točí pořád podle stejného scénáře.
Show začíná. Probudí mě rána do francouzského okna na zahradu. To může být buď pták – kamikadze (máme hodně velkých oken, zahrada je plná mrtvolek), nebo Rádio, co se vrací z noclehu od abuelly. Vzhledem k tomu, že v další vteřině po mě skáče a hulák „ mami, ty eště spíííííš?“, je jasné, že ptačí pohřeb naštěstí nebude. Můj pohádkový manžel (dále jen MPM) už je v koupelně. Vstanu a postavím na čaj, z lednice sundám červený podnos, na něj dám hrneček, prášky a talířek s miniaturním krajíčkem chleba s medem nebo plátkem bábovky o tloušťce Iphonu SE, zaliju černý čaj a nechám ho louhovat. Poprvé požádám Rádio, aby laskavě odložilo mobil, protože do snídaně nesmí hrát. Z okna kuchyně si vyfotím višeň, dneska bude krásně a vypadá to, že tam včely mají spartakiádu. Naliju čaj do 3 hrnků, podnos položím na postel, vytáhnu římské rolety a otevřu okno dokořán. Vracím se do kuchyně a podruhé požádám Rádio o odložení mobilu. Vymydlený a voňavý (jako by to někdy bylo jinak) MPM se vrací z koupelny, políbí mě a ptá se, jestli jsme se vyspali tak dobře jako on. Rádio nevnímá, protože má opět v ruce mobil. Ten se stěhuje na lednici. Namažu Rádiu rohlík s Kiri a se šunkou. U snídaně se dívá ne televizi na Spongeboba (zdá se mi to, nebo tenhle díl vidím za poslední týden potřetí?), ale stíhá mě pověřit, abych urychleně stáhla úkoly na dnešek. MPM se zváží a podle tónu vzdychání poznám, jestli od včerejška 20 deka zhubnul nebo přibral. Pak se usalaší v ložnici a snídá. Udělám si na trpasličí pánvičce malinkatý hemenexíček a dorazím se sušenkou (pochopitelně bezlepkovou). Rádio mě žádá o mobil, protože musí zavolat Lukymu kvůli videokonferenci. Zavře se na 20 minut do koupelny. Za oknem do zahrady se zjeví abuella. Jedou s dědou na nákup, tak jestli taky něco nepotřebuju. Pokud si něco objednám, většinou to dorazí v množství odpovídajícím potřebám školní jídelny střední velikosti. Buď to bylo v akci, nebo to prostě bylo pěkný. Abuella mizí za rohem. Do minuty vstoupí děda předním vchodem: „Nebyla tu babička? Čekám v autě.“ Za chvíli abuella klepe na okno: „ Neviděli jste dědu, sakra? Dědóóóó!“ Vypadá to, že žijeme na hradě Windsor i s přilehlými latifundiemi, kde se předpokládá, že jeden druhého občas nemůže najít, ale tohle fakt není ten případ.
Zhltnu studené vejce a vysápnu Rádio z koupelny i mobilem. MPM se vynoří z ložnice i podnosem a stručně mi referuje o vývoji pandemie a změnách v nouzových opatřeních s oblíbeným dodatkem: „Něch sa pani něněrvuje, za týden může být všechno jinak, už jsi dopila čaj, drahá? Zapnul bych myčku.“ Uvede kuchyni do takřka sterilního stavu a znovu odchází do ložnice, tentokrát řídit na dálku byznys. Pošlu Rádio vyčistit si zuby a shodit pýžo, čehož obvykle využije k tomu, aby s tichostí nosorožce probudil Bédu. Cestou do kuchyně mu aspoň třikrát upadnou učebnice. Nanesu si ranní tříminutovou masku, vyčistím si zuby, obléknu se, sundám masku, aplikuju krém, který na mě zbyl (po MPM (po MPM, Nataše a Bédovi jsem vděčná za vazelínu) a rozmarně si přepudruju čelo. Pouštíme se do úkolů, schovávám se za monitorem v naději, že nebudu povolaná ke konzultaci. Jestli to zase budou zvířátka dědy Lesoně, jsem v háji. Nepochopím, NEPOCHOPÍM, jak můžou do autobusu vlézt dvě myši, tři kachny a čtyři kočky a o zastávku dál vystoupí dvě kozy a žirafa. Rádio se v tom naštěstí dost vyzná, soudím tak podle toho, že si prozpěvuje „já to dám, jsem borec, jsem nejlepší“. Jen mi trochu komplikuje soustředění na vlastní práci.
Vrací se zásobovací tým. Kvůli našemu dnešnímu obědu zřejmě vyvraždili drůbežárnu. Uvařím si kafe a snažím se smysluplně odpovídat na maily a nezkopat aspoň oslovení. Během půl hodiny si abuella přijde postupně pro dvě lžíce mouky, mísu a hrnec na polívku, děda hledá peněženku a klíče od auta a MPM odjíždí na cyklistickou etapu. „Hotovo“, hlásí Rádio, „můžu rohlík? A mobil?“ Abuella se vrací s otázkou, jestli jsme už od rána viděli kocoura. Z pokoje vylézá Béda. Při pohledu na hromadu kuřecího masa se upřímně vyděsí a ptá se mě, kolik lidí u nás dneska obědvá. Ani informace, že nikoho dalšího nečekáme, ho nerozveselí. Je už od včerejška v depresi, protože za poslední měsíc viděl pořád dokola jen třináct lidí. Chlácholím ho, že spousta spoluobčanů má jen kanárka nebo zrcadlo. Béda se vrací do postele s tím, že se fakt zblázní.
Máme málo strouhanky a došly brusle (brusinky), Nataša musí do boje. Lituje, že nemůže jet nakoupit v županu a pantoflích. Než se vystajluje, je skoro 12. Rádio si bere další rohlík a jde poučovat mladšího souseda, proč je baseball lepší než fotbal. MPM se vrací z kola. Nese dědovu peněženku. Ležela na chodníku. Je poledne.
Comments