Přesně jak jsem předpokládala – sotva se blběna (já) naučí, jak vkládat online domácí úkoly někam do kyberprostoru, škola změnila systém. Takže zatímco Rádio má prácičku v 10 hotovou, já se do 12 bavím telemostem s pančuelkou, rodinným aj tý guru („ Tak co tam zas máš? No to jsem fakt v životě neviděl, to prostě není možný!)" a asi deseti marnými pokusy přihlásit se ze svého účtu do virtuální učebny. Pak se zčistajasna NĚCO stane a jsme tam. Netuším, kdy se Rádio vrátí zpátky do školy, ale prosím, mě už nemučte! Smutnější je, že z toho pro mě neplyne sebemenší poučení, protože nemám tušení, co se vlastně stalo.
V důsledku řešení drobných technických problémů budou dneska špagety s červenou omáčkou. Není sice tak vymazlená jako obvykle (z pomalu pečených rajčat), podle rychlosti s jakou obří mísa špaget zmizí ale soudím, že si nikdo stěžovat nebude.
Volá šwestička, že se s k nám dneska na procházku nepřipojí, protože Mia od včerejška kašle. Strašně. Koronavirus zatím prokázali u dvou psů v Honkongu, to asi nebude důvod. Naštěstí je na youtube slušně zásobená galerie různých druhů psího kašlání. Panička tak poměrně snadno diagnostikuje psincový kašel, což odborník vzápětí potvrdí. Mia dostane kortikoidy, antibiotika a klid na lůžku. Přišli jsme o nejživějšího člena výpravy. Sousedovic fena totiž nemá důvěru a pohybuje se toliko na dvacetimetrovém laně a Bohuna vzhledem k své velikosti sice celou cestu běží, ale to se vlastně nepozná. Občas se zastaví a odmítá pokračovat. Jediné řešení je poponést ji. Doufám, že až mi bude 80, taky mě občas někdo poponese.
Už před pár dny jsem se pustila do skříněk v kuchyni, tohle mě baví. MPM si naštěstí venku čte, takže nevidí čokoládová vajíčka z loňska, to ho vždycky raní. Nesnáší prošlé potraviny a hromadění. Béda to zdědil a dotáhl mnohem dál, kdyby měly datum spotřeby ponožky, nedotkne se jich ani gumovou rukavicí. Kromě nových věcí mám spoustu nádobí a skla po prarodičích, třeba krásnou salátovou soupravu ze zelenkavého skla, to je svatební dar z roku 1947. Bohužel je to jen torzo, bylo toho na tři police, ale abuella s bratrem po sobě jednou házeli boty a celá paráda kromě šesti kousků šla k zemi. Nebo hrnečky na moka kávu, za totáče luxusní nápoj. To je zase pro změnu svatební dar rodičům, křehoučký porcelán s tenkou pozlacenou vrstvou uvnitř. Taky už zbyly chudáci jen dva, děda z nich pije „kafe do šestky vlevo dole“, jak říká ristrettu.
Večer se odměním. MPM mi do ručně foukané skleničky nalije portské a předhodí dětem další kolo Monopolů, takže se můžu zavrtat do polštářů a pustit si Korunu. Je to delikatesa. Znělku si někdy pustím i třikrát, protože je dokonalá. A to je jen začátek. Nemá to jedinou chybu a Matt Smith je jako vévoda z Edinburgu zatraceně hot, jak by řekla Nataša (když to říkám já, je to trapas). V roce 1955 vyrazili s královnou na cestu po Commonwealthu dlouhou 80 tisíc kilometrů. Mluví se o tom, že Její Veličenstvo s sebou veze 100 šatů, 50 párů bot, 25 klobouků (Alžběta se ředitele módního salonu ptá, jestli to není moc, což je nesmírně roztomilé), že jí od stálého úsměvu skoro ochrnul nerv v obličeji a že to celé trvalo 23 týdnů, ale není tam ani slovo o turbulencích a bouřích na moři! Proboha co je to za ženskou? Mému letu do Bruselu před dvěma lety za naprostého bezvětří a slunečného počasí předcházelo 5 sezení u psychiatra, 3 stavy hypnózy a 2 měsíce zobání pilulek štěstí, přičemž mi docela slušná zásoba zbyla. Neuróza z cestování mě teď asi dlouho trápit nemusí. Stejně se mi vždycky zdálo, že jsme se rozcestovali víc než je zdrávo. Fííí z jednoho konce světa na druhý, dneska Londýn, za týden New York a prázdniny na Madagaskaru. Prarodiče za totáče šetřili celý rok na týden u Černého moře, a když to přišlo, nahodili speciální cestovní obleky, popadli kožené kufry a vyprovázela je celá ulice jako by se chystali na roční cestu kolem světa. Sraz byl v noblesní kavárně Vltava na začátku Revoluční, na letiště se jelo luxusním autobusem a jídlo v letadle byl gurmánský zážitek. Člověk ani nemusel někam dojet a stejně si to užil. Nechybí mi časy, kdy cestování nebylo pro všechny. Chybí mi ten pocit, že je to vzácnost. Nepochybuju o tom, že se lidstvo k cestování ve velkém rychle vrátí. Jen je mi líto šnitlíku. Vždycky když stojím v obchodě u vitríny bylinek, zírám, proč k nám tenhle nebožák musí cestovat až z Keni?
Děkuji krasavče
Krásně se to čte paní Květo