Vyhledat
  • Linda Jandová

PONDĚLÍ 4. KVĚTEN, 2020

Aktualizace: kvě 15


Zamávali jsme návštěvě se slovy „děláte chybu, že odjíždíte“, na což odpověděla logicky „my to víme“. Lepší lichotku si hostitelé asi nemůžou přát. Poprvé po 48 hodinách není na stole nic k jídlu. A taky jsme všechno vypili.


Vyrážím doplnit zásoby. Rádio mě nepotřebuje, paní učitelka vyhlásila další prázdninový týden a tentokrát bez dobrovolných úkolů, pro jejichž splnění je potřeba oškubat husu nebo vydlabat nádobí ze dřeva. Hošík se tak může věnovat studiu rybářství – ve středu se má s bratránkem dostavit na místní oddělení svazu příznivců podběráků a pokusit se složit zkoušky. Pokud pořád platí, že rybář má být hlavně zticha, vidím naše šance jako dost mizivé. Ale třeba je ukecá. Po lehkém obědě se Béda s výrazem trpícího světce zavře do pokoje k testu z Jagellonců, Nataška zmizí ve svém apartmá a Můj Pohádkový Manžel si konečně po třech dnech může dát odpoledního šlofíka (každý den, kdy se to nepovede, považuju za svoje osobní selhání a chybu v time managementu). Mám chuť vyjet si na kole. Sama. Jako když jsem byla malá. Kolo a čtení byly dvě nejúžasnější činnosti na světě. Vlastně jsem chtěla jenom číst a jezdit. Kolo bylo kůň a já Ribanna nebo Nšo-či, prostě ty holky od Vinnetoua. Strejda byl blázen do Mayovek, dýmku míru v podstatě nepustil z ruky a trochu jsme se báli, že v truhličce, která byla pořád zamčená, jednou najdeme sbírku skalpů. Ten pocit absolutní svobody a lehkosti, obzvlášť když se jelo rychle z kopce, byl naprosto úchvatný a nemohla jsem se ho nabažit. Nijak zvlášť nevadilo, že do kopce nepomohla člověku žádná přehazovačka, moje skládací zelená Eska byla ale stejně top zboží. Víc mě drásalo, že mi nevlají lokny - a že by mohly, helma se pochopitelně nenosila. Já ale byla ostříhaná podle kastrolu „na Majku“, což byla postava ze slovenského seriálu „Spadla z oblakov“. Doufám, že se tvůrci smaží v pekle, protože mě už nikdy nic v životě tak nestrašilo jako malá mimozemšťanka se svítícíma očima. Dneska si sice můžu nasadit aerodynamicky tvarovanou helmu, fešáckou bundičku a sexy vobtaže (legíny), ale pocit, že lítám, se ztratil. Hlavním důvodem, proč mě to na kole přestalo bavit, je ovšem totální devastace podvozku (mého, nikoliv bicyklu), která se dostaví po každé jízdě delší než deset kilometrů a kdo by se vykašpařil a vytahoval kolo kvůli kratší trase? Jedině magor. Prostě ať jedu na čemkoliv a kdyby sedlo bylo z pěti pytlů marshmallow (nic měkčího mě nenapadá), vždycky to skončí katastrofálně. Ale občas se zapřu a vyrazíme na víkend, kde se mimo jiné kolaří. Po jednom takovém jsem byla shodou okolností objednaná na pravidelnou servisní prohlídku MÉHO podvozku. Sotva jsem se uvelebila a zaujala vyšetřovací polohu, lékaři se zarosily lenonky, vytřeštěně zíral do míst, kam já nikdy nedohlídnu a třesoucím se hlasem žádal sestru Olinku ať okamžitě ohlásí na policii obzvlášť strašný způsob domácího násilí. Moje vysvětlení, že je to jen následek romantického víkendu se sportovní tématikou, ho nijak zvlášť neukonejšilo. „Promiňte mou zvědavost, ale vy jezdíte na radlici pluhu, milostivá paní?“ Kolem patnáctého kilometru se ten pocit rozhodně dostaví. Chytrolíni a zkušení jezdci mají jednoduchou radu – musí se to otlačit, pak je to dobrý. Božínku, ale vždyť to má být zábavná kratochvíle, co má těšit a případně povznášet! Já taky nikomu, kdo po dvou minutách v sauně umírá, neříkám, že si to začne užívat, teprve až mu uhoří ruka. Zatím mi to vychází tak na jednu projížďku za čtrnáct dní, regenerace zabere zbytek a v prvních třech dnech je víceméně vyloučená jakákoliv činnost související se sezením. Tak jsem si živě připomněla, co mě čeká a jdu si pro kolo do Mordoru, jak důvěrně nazýváme naši kůlnu, jejíž obsah abuella každý měsíc vyvrhne na zahradu za účelem lepšího uspořádání. Netušíme jak se to stane, ale do týdne to tam vypadá úplně stejně jako před zásahem. Mám štěstí, že poslední revoluce proběhla nedávno, takže musím jenom odsunout sáně, překročit sekačku a odtáhnout obří bednu s vánoční výzdobou. Dalších deset minut se pokouším servat kolo z háku u stropu, kam bylo zavěšeno kvůli úspoře místa a celou dobu myslím na poznámku Roberta Záruby o rezervoáru sil, předpokládám, že šlo o nějakou hokejku - ještě jsem nevyrazila a jsem na dně. Chvilku to vypadá, že budu muset jet na dětském kole, ale na poslední chvíli se příšerně naštvu a vztek mi prodlouží ruce o chybějících deset centimetrů. Skoro po padesáti letech přibližně tuším, kam vede který směr z města a doufám, že všechny cesty vedou zpátky do Psích Děr.. Začíná to vždycky stejně, přitrouble se usmívám a mám chuť pohladit kolo po rámu a zamlaskat, aby přešlo do cvalu, z kopce sundám nohy ze šlapek a trochu se bojím a taky mě to strašně baví, zatím nic netlačí, pro jistotu si sedlo vypolstruju větrovkou a budu doufat, že se mi rukáv nezamotá do kola. Blížím se k rodné vísce abuelly . Existuje poetičtější jméno pro rodiště ženy, která se už za života stala legendou, než Mokrá Lhota? Míjím ceduli a napadá mě, jestli mě obyvatelé nebudou považovat za dovozce koronaviru a nevyprovodí mě s vidlemi a klacky, ale odpoledne, v literatuře obvykle nápaditě popsané jako „ospalé“, je tu úplně mrtvo, sem tam místní zpravodajka v okně nebo ujo bochník v montérkách opřený o rýč. Na jediné křižovatce se naprosto neomylně vydám opačným směrem než minule, takže asi po kilometru se poměrně přijatelná polní cesta změní v tréninkovou dráhu na motokros. Jako důkaz mě několikrát předjede občan velikosti Umpalumpy na páchnoucí minimotorce, třikrát je to zábava, když se míjíme počtvrté (jezdí pořád tam a zpátky), uvažuju, že mu nastavím nohu. Projížďka naštěstí skončila, ale teď už se nejde vrátit, ztrapnila bych se před celou vesnicí, která mě určitě nenápadně celou dobu sleduje za záclonou. Za horizontem sesednu a vedu kolo, nechci se přece úplně odrovnat. Vytrvalost je odměněná, cesta je zase rovná a vede mezi poli, Babišova řepka příšerně smrdí, ale barva je mimořádná. V březovém hájku se zasním, škoda, že Můj Pohádkový Manžel chrupká, musím ho příště vzít s sebou, bude se mu to líbit. Ještě asi dvacetkrát se dojmu než se poprvé ozve spodek. Je to jako když začne svítit kontrolka paliva, nic velkého nerozjíždět a šup k pumpě. Jen matně tuším, kde jsem a doufám, že se nebudu muset snížit k telefonátu a prosbě o odvoz, i když jsem si jistá, že Nataša by mě nepráskla. To, že se objevím na křižovatce, ze které je do města asi šest kilometrů víceméně z kopce, mě rozjaří a dokonce se rozhodnu jet přes centrum a ne oklikou, i když často posouvám těžiště mimo sedlo a předpokládám, že každému musí dojít, co se děje. Předposlední část cesty je táhlý kopec, celou dobu myslím na účastníky Tour de France. Mám pocit, že jsem absolvovala horskou etapu a endorfiny mi stříkají z uší. Akorát mě v cíli nečeká stuha, kytice ani obří šáňo. Dokonce se za tu dobu nezměnilo vůbec nic. Béda čučí do počítače, MPM se přesunul z postele na lehátko, Nataša je v liščí noře a Rádio mobiluje. Kolo ať si na hák zavěsí kdo chce. Vypotácím se z kůlny a lehnu si, protože sedět už nemůžu. „Projela ses hezky, miláčku?“, ptá se Můj Pohádkový Manžel a soucit v jeho hlase nejde přeslechnout. Byla to paráda. I když tam dole to bude zítra barevně vypadat jako obraz Výkřik od Edvarda Muncha.


31 zobrazení

PŘIHLÁSIT K ODBĚRU NOVINEK PROSTŘEDNICTVÍM EMAILU

© 2020 by GURMANIE.CZ and DESIGNUNION.CZ