Béda se i se svou depresí vrací do kuchyně. Ráda bych ho nějak potěšila, tak mu vyprávím o dortu Pavlova, proloženém jahůdkami a šlehačkou a pařížskou šlehačkou, který chystám k odpolední kávě. To mi připomíná, že korpusy se celou noc sušily v troubě, jak se na pusinky sluší. O půl minuty později letí všechny do koše, protože mě sprostě zradily! Nejdou odervat od pečicího papíru a vevnitř nejsou dopečené. Čúzy! Musím improvizovat, čokoládový koláč ten trapas snad zalepí. Běžím pro vejce do sklepa a cestou vyskládám prádlo ze sušičky a vrazím další dávku do pračky. Odněkud volá abuella, v kolik bude oběd. Jako KAŽDÝ den v roce kromě Nového roku, kdy sledujeme koncert Vídeňských filharmoniků, v jednu, mami! Zapomněla jsem v komoře ty vejce, sakra.. Vzpomenu si na mého dědu, který asi tak padesát let večeřel vždycky devět vajec natvrdo (s hladinou cholesterolu na úrovni novorozence). Občas se stalo, že babička měla v lednici jenom osm, tak se to snažila nějak ošulit, ale dědoušek se vždycky usmál a povídá:“ To holt budeš muset pro to jedno skočit, Růžo.“ Dneska by ho zřejmě feministky umlátily hadrem, ale Růža šla.
V půl jedné začíná Můj Pohádkový Manžel prostírat, je to jeho libůstka, stejně jako precizní stlaní postelí. Béda je vyzván, aby se zapojil, protáčí oči v sloup a nonverbálně se ptá proč, když je evidentně spousta času.
Nataša se nevrací, v krámě je asi nával. Nařežu řízky – nikdy je neklepu – mouka, vajíčka rozšlehat s trochou sodovky, třetí mísa čeká na tu zatracenou strouhanku. Rozpálit olej, mrk na hodiny, pořád je šance, že to stihnu. Konečně! Fiflena se chůzí modelky nese zahradou „sorry mami, měly jsme red code“, myšleno urgentní hovor s dívčím družstvem. Abuella nese svůj příspěvek k dnešnímu menu, knedlíčkovou polévku a brambory. Vyšlo to vlastně prezicně, řízky mají jít okamžitě na stůl, vysouvám je výdejním oknem rovnou na zahradu. Než strhnu zástěru a přisednu si, jsou děti po jídle. Chválí, ale pořád melou něco o Gandalfovi Šedém, chci se zapojit, protože Pána prstenů miluju, ale ukáže se, že mluví o mně. Včera večer mi Rádio vískalo vlasy a několikrát použilo slovo „hustý“, což jsem považovala za kompliment týkající se kvality porostu. Omyl. Teď už nikomu nenakukám, že jsem přírodní zrzka. Rádio zajímá, jestli mám ještě něco falešného. Faktem je, že zatímco ještě před třemi týdny mě srdečně zdravili i výrazně mladší týpci a v posledních dnech koketního pomrkávání ubylo. Bude to chtít celkovou inventuru faceliftu.
Po obědě si Béda s Natašou hodí kostky o úklid nádobí, synáček je machr, vypadá, že to někde trénuje. Rychle zadělám na koláč, Nataše zadám instrukce, jak ho upéct, natáhnu „vobtaže“ (terminus technicus pro legíny), pro kecky do garáže, cestou přehodit prádlo do sušičky a vyrážíme na túru. Zvykli jsme si na to všichni a těšíme se, dokonce ani malí kluci už denně neprudí a netáhnou se jako smrádek, jen se občas zaseknou někde v terénu. Bohunu jsme dneska nechali doma, je moc teplo, tak aby ji neklepla kepka. Šílená Mia ji bohatě zastoupí. Z kašlání už se oklepala a to, co předvádí, je něco mezi Migem 21 a kometou. Šwestka říká, že se doma vždycky jen svalí na gauč a do rána hibernuje.
Po dvou hodinách už zase sedíme na zahradě, Gandalf se ujal, to je pořád Gandíku sem a Dalfíku tam, nebyl by ještě koláček? A co bude k večeři? Obtáhněte si chleba s máslem! Vyhodím děti z pokoje, zapnu si muziku a jedu si osm minut tortury. Když se vynořím, MPM mi chce dát umělé dýchání. Při pohledu do zrcadla se taky vyděsím, kouká na mě rudá ovarová hlava, co nemůže popadnout dech. Ale dejte mi ještě měsíc a vydržím v planku aspoň půl minuty!
Ve sprše se zamknu, ale nejdřív se přijde zeptat Rádio, jestli už jsem poslala paní učitelce úkoly, pak Béda, kde má rovnátka (včera jsme je našli v ubrousku v popelnici), Nataša okamžitě potřebuje kartáč na vlasy a abuella informaci, co se zítra bude vařit. Já teď fakt NEVÍM! Koukněte se na seznam na lednici! V děcáku se zamknout nemůžu, když bylo Rádio malé, někam jsme zašili klíče, tak nalepím na dveře Bédovu ceduli „Mám videokonferenci, NEVSTUPOVAT!“ a pustím si další díl Koruny. Hned si musím vyměnit noční košili, protože jsem usnula ve třetí minutě a polila se portským. Nakonec to zvládnu. Všude je ticho. Nataša je zalezlá se svým seriálem, Béda šel spát k abuelle a dědovi, Bohuna chrupe pod gaučem a Rádio s Mým Pohádkovým Manželem usnuli v ložnici. Proběhnu koupelnou a vecpu se na volných třicet centimetrů postele. Hlavou mi ještě proběhne, že se těším na zítřek. Nekecám. Dobrou.