Jsem bez práce. Je nádherně a MPM letos poprvé vytahuje grilovací kámen. Děti chystají hambáče, jediné, co se chtělo ode mě, byly domácí bulky, které jsem sfoukla včera. Tak si sedím na sofa a dívám se, jak to miláčkům šlape. Nataša samozřejmě velí a rozděluje práci. Béda má na starosti hranolky a asistuje Rádiu při formování burgerů. Po loňské letní brigádě ve vyhlášeném pražském řeznictví prohlásil, že „už v životě neveme maso do ruky“, takže Rádio komanduje bezkontaktně. A náš benjamínek ochotně svýma malýma ručkama láduje maso do formy. I mimo ni. Bude všude. Ale to vůbec nevadí. Nataša nesnáší, když jsem patetická, ale když ji pozoruju, jak připravuje třetí dip, neudržím se a prohlásím, že jsem moc šťastná, když je takhle vidím pospolu něco tvořit. Sjede mě dost nelítostným pohledem, ale neříká nic, princezna „na všechno mám odpověď“. Obědváme venku a je to jeden z těch dnů, u kterých chcete, aby neskončil. Samozřejmě jdeme na procházku, abuella je dost konzervativní, takže pořád stejná trasa, kluci si tentokrát vzali kola, takže už nejsou kilometr za námi, ale dva před námi a vždycky, když je doháníme, je už zdálky slyšet „nuuuudáááááá, proč se tak couráte?“ Je sobota, na výlet vyrazilo celé orouškované město, možná jsme se mohli jít procházet na D1.
Doma na nás čeká čokoládová roláda, pohoda pokračuje, ale kluci se na kolech vůbec neunavili, takže vymýšlejí kraviny. Sousedka je vyhodí ze zahrady i s malým sousedem, vařím čaj a slyším křičet abuellu „co to vyvádíte, pacholci, okamžitě toho nechte, nebo vám udělám ze zadku trhací kalendář!“. Ukáže se, že blbli na hromadě pytlů s hlínou a ta jim spadla. Tuší, že bude malér, tak se šourají ke stolu s omluvou „promiň, babi, my nechtěli. “Rádio cítí potřebu se obhájit, obvykle dokáže bravurně otočit situaci 180 stupňů: "Vy jste nezlobili, když jste byli malí, babi?“ Dramatická pauza. „My? Chlapče, vy nevíte, co je to zlobení“. Děti ztichnou, protože tuší, že začíná velké představení. Lvice ve lvu se nadechne a spustí kanonádu historek. Je skvělá vypravěčka. Za chvilku všichni brečíme smíchy, i když jsme většinu milionkrát slyšeli. Největší úspěch má historka ze třetí třídy, malá babička je na návštěvě u souseda, leží spolu na seně v zahradním domečku a nudí se (na doktora si asi hráli už v první třídě, nemám odvahu se ptát). Kolem se šourá děda o berlích, kamarád na něj volá:“ Dědóó, my máme zejtra mít do školy cigarety, dojdeš nám pro ně?“ „ Dobře, Vašíku, tak já vám pro ně dojdu“. A došel. Tak si malá babička s Vašíkem poprvé zakouřili. Kluci čučí. „ No teda babi, vy jste kouřili a ty se na náš zlobíš kvůli pytlíku s hlínou?“, diví se Rádio. „To mi teda vůbec nepřipadá spravedlivý!“, dodává komisním tónem státního žalobce. „ A kdo ti nakukal, že život je? Zkuste to vy a uvidíte ten tanec!“ Jedna věc je jasná: pro cigára bude potřeba poslat si někoho jiného. Večer se vracíme ke scrabblu. Máte něco proti slovům „Řeg“ (obyvatel jihoevropského státu) a „Kán“ (letovisko na jihu Francie)?