Vyhledat
  • Linda

SOBOTA 2. KVĚTEN, 2020

Aktualizace: kvě 7





Měsíc lásky u nás začal skvěle. Můj Pohádkový Manžel – Můj velmi obezřetný Pohádkový Manžel – vyhodnotil dosavadní vývoj jako lehce pozitivní a povolil nám návštěvu! Skorosestra Lůca, Giorgio a Johnny dorazili tak akorát na čárošky, tedy 30. dubna a mně se hned vrátil ten pocit, že nikdy neodjeli nebo to aspoň rozhodně neměli dělat. Říkáme jim „příbuzní, které jsme si vybrali“, což za normálních okolností jaksi nejde a jak mnozí vědí (já ne), někdy je to peklo. Muži zapálili vatru a magickou noc jsme začali konzumací hory buřtů. Nevím, kolikrát za ten večer jsme si řekli, že TOHLE je ráj. Giorgio s dědou mi trochu utahali MPM, v deset se rozloučil a zmizel v ložnici, ale my koukali dál na hvězdy a lebedili si. Ještě jsem zadělala těsto na ranní houstičky a spali jsme všichni jako miminka. Ráno 1. května jsme zahájili opulentní snídaní, na kterou se Nataša nechala speciálně vzbudit. Kolem jedenácté se začínáme rozkoukávat, z nory vylezou i Béda s Johnnym, kluci vyrazí na kole a holky na nákup. Zůstávám doma a mazlím se se svíčkovou omáčkou k srnčímu, ke které bude místo knedlíku rodinné stříbro mé drahé tchýně – takzvaný kotouč. Jíme venku, oběd se nám protáhne do kávy o čtvrté a pozvolna přechází do večeře. První květen si tak užíváme, že si na líbačku pod rozkvetlým stromem vzpomeneme, až když je skoro tma. Stoupneme si do fronty pod strom, MPM a já, Lůca s Giorgiem, šwestička se šwagrem, abuella s dědou a Nataša s Bohunkou, naším petrohradským trhačem, jak jsme si přejmenovali plemeno ruský toy. Po zbytek večera se ze všech sil snažíme, aby nám na zítřek nezbyla ani kapka ginu s tonikem. Kdyby nás po půlnoci nezahnala zima, asi tam sedíme s pocitem totálního blaha ještě teď. Než upadnu do limbu, vzpomenu si na první máj asi tak před třiceti lety plus mínus tři roky. Tehdy jsem se myšlenkou na něj zabývala už od vánoc, což bylo druhé nejpříšernější období v roce. VŠICHNI totiž NĚKOHO měli, takže opustit rodinu po štědrovečerní večeři a vyrazit v páru na půlnoční byla povinnost. Totéž platilo pro ten taneček pod čímkoliv kvetoucím, byť by to bylo koště. Strašně mě mučilo, že prostě nemám s kým to absolvovat. A vlastně to moc nechápu, protože z dnešního pohledu bylo pár věcí výrazně lepších než teď. Neříkali mi Šedý Gandalfe, ale žirafo. Kvůli dlouhému hladkému krčku, který dneska silně připomíná hadici od vysavače. A figuru jsem měla jako lusk. Bez cvičení a odříkání pralinek. Důkazem je plná skříň šatů z tanečních, po mně už je nikdy nikdo neoblíknul. Zamilovaná jsem byla nepřetržitě, máj nemáj. Ale asi blbě. Když už se ke mně někdo přiblížil a nedejbože promluvil, obvykle to bylo proto, že potřeboval probrat taktiku jak slovit kamarádku. Jak známo, zoufalství je na člověku vidět. Dneska bych působila tajemně a nevyzpytatelně a lidi by se dohadovali, kterému pohlaví dávám přednost nebo jestli je single status prostě volba. Ale tehdy to bylo vážně těžké. Obzvlášť, když jsem se zamilovala do NĚHO. (Předesílám, že se bavíme o vztahových prvohorách, zatímco život s MPM je kosmický věk. ) Byl krásný jako bůh a jeho úsměv tupil vosám žihadla. Tón jeho hlasu mi způsoboval dočasné ochromení tegmenta (součást středního mozku) se zásadním vlivem na motoriku. Byla jsem schopná vypíchnout si prstem oko, nalít si sodovku do ucha nebo zakopnout o vlastní nohu. Jednou mi volal, když jsem právě stála u bankomatu. Udělala jsem někomu prima den, protože jsem tam ty peníze prostě nechala. Když jsme se viděli poprvé, měla jsem na sobě šaty z věnečku, babička mi na ně koupila látku v Tuzexu, vyšívaný tyl barvy medu. Vzala jsem si je jednou v sobotu, když jsem recitovala na svatbách. To se tak tehdy dělalo. Zrovna jsem u obřadní síně na zámku vyšla z WC (jak romantické!), otočím se a bum. Ve filmu by to byl ten moment, kdy hraje píseň, co další rok získá Oskara a divákům se zježí chlupy i tam, kde nejsou. Když započítám přestávky, trvalo to čtyři roky. Během nich se nastalo ani Ň. Prostě vůbec nic. Vlastně dodnes nevím, jestli o mě stál nebo ne. Určitou dobu jsem si namlouvala, že se prostě jen nikdy nepotkáme ve správnou dobu. Dokud nepřišly ty narozeniny. Pořádali jsme společně párty, dárek pro něj jsem vybírala asi měsíc, sice si nevzpomenu, co jsem tehdy koupila, ale dárky byly vždycky moje silná stránka. Tvářil se tajuplně a současně vítězoslavně, když mi předával ten svůj. Byl to vlastnoruční obrázek šneka s nápisem „budoucnost patří hermafroditům“. Co tím chtěl, sakra, autor říct? Níkdy předtím ani potom jsem nebyla tak zmatená. Že jsem já hermafrodit? Nebo on? Nebo naznačoval řešení formou operace? Jsem si jistá, že tohle by rozhodilo i Jane Austenovou, o tom se přece román se šťastným koncem napsat nedá. Snad ten prostředek, kdy jsou všichni psychicky na hadry. Možná jsem to měla napsat do poradny v časopise Bravo a měla bych pokoj. Přestože jsem na suvenýry dost ujetá, akvarel jsem určitě okamžitě zlikvidovala, protože mi připadal jako důkaz mého totálního selhání jako ženy. Ačkoliv .. asi se podívám do těch krabic ve sklepě, jestli se tam někde ten šnek neplazí. Až mě budou chtít v padesáti do Playboye, byla by to vtipná ukázka toho, co mi chlapi dávali k dvacetinám, ne?


Střih. Nemůžu říct, že jsme blízcí přátelé, na to jsme spolu strávili strašně málo času a skoro nic o sobě nevíme. Ale taky jsme se nikdy nepohádali, nerozešli se, nevraceli si dopisy a neměli psa ve střídavé péči. Tohle nás prostě minulo. Ale když jsem už jako velká holka hledala pomoc pro charitativní projekty, kterým se věnuju, nikdy ani na chvilku nezaváhal a pomohl víc než kdokoliv jiný. Vlastně jsem vždycky podvědomě tušila, že je formát. A možná ho poprosím o reprodukci toho šneka. Dneska bych si ji možná zarámovala. Ale stejně pořád platí, že věci jsou přesně tak, jak mají být, i když někdy nemáme tušení proč. Krásný květen!

26 zobrazení

PŘIHLÁSIT K ODBĚRU NOVINEK PROSTŘEDNICTVÍM EMAILU

© 2020 by GURMANIE.CZ and DESIGNUNION.CZ