Vyhledat
  • Linda

STŘEDA 8. DUBEN, 2020



Noc byla kupodivu klidná. Chápu, že to není zrovna breaking news, ale když máte pod střechou dva somnambuly (Pohádkového Manžela a Bédu) , může být superúplněk vstupenka na estrádu. Krátce potom, co jsme spolu začali chodit, mi můj budoucí muž připravil pár nezapomenutelných nočních etud. Třeba tu s požárem Pražského hradu. Vzbudila jsem se ve chvíli, kdy MPM (není to důležité, ale jen pro informaci - nikdy nenosil pyžamo) upřeně zíral z okna a ve věštecky teatrálním gestu chmurně hlásil „Hoří…“. V naprosté hrůze, že národní symbol je v plamenech, jsem se vymrštila, praštila se do hlavy o strop a málem vypadla z okna. Kromě tradičního nasvícení tam ale Svatý Vít, Václav i Vojtěch stál naprosto netknutý. A spolunocležník znovu zařezával, zatímco já si do rána prohlížela strop. Ovšem s léty je to trochu lepší, poslední dobou se jen vrtí.


Vlastně bych se spíš měla divit, že se po nocích neprohání v podobě bílého jednorožce nebo jakékoliv mytické bytosti, o nichž se všeobecně traduje, že neexistují. Taky jsem na pár let úplně ztratila víru, a kdyby mi někdo mých dvaceti řekl, že za 28 let budu žít s románovou postavou, doporučila bych mu návštěvu ordinace MUDr. Honzáka. Ve srovnání s mým milostným životem v té době bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera veselohrou ze zpěvy a šťastným koncem. Důvody dneska plně chápu: v žebříčku atraktivity jsem z pohledu objektu mého zájmu sdílela pozici s klikou u dveří nebo hospodářstvím Hondurasu. Je pravda, že mi bylo 15 (16, 17…?), neměla jsem prsa, zato v důsledku populárního účesu zvaného trvalá hlavu jako Maxim Velčovský a přiznávám, byla jsem trochu divná. Sebevědomí mi nedodávala ani abuella, která se k mému citovému životu snažila přispět dvěma způsoby: buď se posadila na vanu, když jsem se chystala ven a krášlila se líčidly značky Puppa (zakoupeno v Tuzexu z tuzérů z průvodcovské činnosti), chvíli se vrtěla a pak mi doporučila, ať se na to vykašlu, protože „stejně nejseš hezká, ale spíš zajímavá a s tím musíme pracovat.“ Druhou variantou bylo oslovit z okna kolemjdoucího spolužáka, syna přátel nebo kolegů z práce s ultimativní prosbou, aby měl vzal na procházku. Na žádnou si nepamatuju. Tohle všechno se ale dělo z velké mateřské lásky a v duchu hesla „co tě nezabije, to tě posílí“. Moje druhé jméno je tudíž Alžběta Pomořanská J. Ani přesun do hlavního města neznamenal zásadní zlepšení, zato jsem mohla úspěšně rozšířit svou sbírku bizarních rozchodových vět. „Počkej, já jsem ti vážně neřek o Evě? To jsi asi nedávala pozor. No nic, na svatbu za měsíc přijdeš, ne? Budou tam všichni..“ Jasně. Moje oblíbená je scénka před odjezdem na dlouho plánovaný společný víkend. Idol se blíží svým pevným krokem, pokaždé lehce přiomdlévám, ale teď se něco děje, vypadá pobouřeně a rozhazuje rukama: „ Tomu nebudeš věřit! Představ si, že Hedvika (bývalá, zdůrazňuju bývalá manželka) je těhotná, no chápeš to!“ Podle míry rozhořčení a způsobu prezentace to vypadá, že na ni spadla cihla nebo otěhotněla v důsledku slunečních erupcí. A konečně můj nejoblíbenější exemplář, pronesený zničehonic uprostřed večeře při svíčkách v příjemném podniku: „Abych nezapomněl, prosim tě. Všechno je to fajn, ale bylo by poctivý ti říct, že tě nemiluju. Víš, není to takový to WOW!“Aha. Co tak po tomhle mohlo přijít? A bác. Najednou tu byl. Chlap z jiného světa. Žádný borec v koženém křiváku s cigárem, který jasně ví, že svět nikdy nedocení jeho talent pro cokoliv (nesmírně přitažlivá kategorie pro spořádané trubky z maloměsta). ON měl kárované sako a do kanceláře (kde jsme se poznali), si nosil svačinu od maminky, takže jeho asistentka přibrala za půl roku dvacet kilo. Nepřetržitě se usmíval a byl tak hezký, že když na mě mluvil, měla jsem nutkání podívat se za sebe nebo pod stůl, jestli vážně konverzuje se mnou. Měl magická tři „V“, i když jsem dávno laťku snížila jen na jedno. Byl VESELÝ (nemohla bych žít s člověkem, který mě neumí rozesmát a MPM to dodneška zvládá minimálně jednou za den), VELKORYSÝ (nezaměňovat s lhostejností a přehlížením) a hlavně: VĚDĚL, co chce. A v tom plánu bylo místo pro mě! Najednou to nabralo obrátky a nabídl mi, ať spolu bydlíme. Naši přátelé se dodnes baví historkou, že jsem několik měsíců věřila tomu, že je to všechno jenom sázka. Netuším o co, ale čekala jsem, že jednou prostě dorazí domů a řekne „tadá, broučku, zabal si čemodan a šupky dupky zpátky do Psích Děr, game is over!“.Pokud je to sázka pořád, bude ta výhra určitě stát za to. A já se měla s někým vsadit o to, že jednorožci jsou. Tímto bych ráda poděkovala všem, kteří mě nechtěli, potrápili nebo opustili. Sorry, pánové, ale byli jste jen autobusové zastávky na cestě do ráje.

16 zobrazení

PŘIHLÁSIT K ODBĚRU NOVINEK PROSTŘEDNICTVÍM EMAILU

© 2020 by GURMANIE.CZ and DESIGNUNION.CZ