Nataša nevydržela. Nemůže snést ten nekonečný příval štěstí způsobený tím, že jsme pořád spolu. Přestěhuje se na dva dny do Prahy a přísahá, že nevystrčí nos z bytu. Za normálních okolností by Béda stál za 3 minuty sbalený u auta, teď se tváří pobouřeně: “Uvědomuješ si laskavě, že ohrožuješ celou rodinu? Víš, co říkal taťka, že to je čistá matematika, kolik lidí potkáš v Praze a kolik tady v Psích Dírách?“ MPM alias taťkovi se v koutku oka zaleskne slza, je dojatý, že ho chlapeček nejen poslouchá, ale někdy i vnímá. Nataša opakuje poustevnickou přísahu a prchá. Béda si jde změřit teplotu, dneska už potřetí, a zkontrolovat twitter ministra zdravotnictví a „Hejmyho“ (familiérní označení ministra vnitra).
Ptám se, co by si kluci dali k obědu. Něco dietnějšího? Fajn… MPM se zahloubá do foodlistu na ledničce a zapíchne prst do živáňské. Nu což, paprika a cibule tam jsou. Kromě slaniny a vepřové flákoty.
Na procházku se k nám připojil děda a šwagr 2 (oba moji švagři se jmenují stejně, tenhle je služebně mladší). Přítomnosti mužského elementu obratně využívá Bohuna, sotva ji švagřík asi po kilometru postaví na zem, upřeně se zahledí na dědu s výrazem „teď ty“.
Když se po návratu na základnu ptám, jakou si kdo dá kávu, děda překvapí: „Dal bych si bombardino“. A kde mám vzít vaječňák, teď v březnu? Je zklamaný, že není. Po pravdě řečeno, došel ještě před Silvestrem a to jsem ho vařila v prádelním hrnci. Na druhou stranu je to výzva. Oslavíme s bombardinem apríla! V ledničce mám ještě vanilkový lusk, který mi kamarádi přivezli z Madagaskaru. (Rádio chtělo lemura, ale byl problém s proclením.) A vajíčka od slepic, které zobou jen bio zrní, cvičí jógu a farmářka jim čte před spaním pohádky.
Míchám tu dobrotu ve vodní lázni a všimnu si siluety v okně. Tuhle tetu neznám. Postava bez diskuse připomíná druhý trimestr, vlasy má „jak nahněvaný prase“ (terminus technicus made by abuella). Bohužel jsem to já. Je konec měsíce a vaječňák nehoustne, takže můžu bilancovat. Podle aplikace „zdraví“ v mobilu, který je mnohem chytřejší než já, jsem ve stavu nouze ušla 100 kilometrů, bohužel se to zatím nijak neprojevuje. Vyděržať, pijaňjér!
Předevčírem jsem si pomocí acetonu a špachtle servala gelový lak z nehtů a ošetřila je arganovým olejem z lahvičky za 52,- Kč, která v supermarketu ležela v regále mezi sazenicemi muškátů, diáři na letošní rok ve výprodeji a suvenýry SK Slavia Praha. Nehty prozatím drží.
Se sousedkou jsme si nedávno hledaly na pinterestu (asi – moc se v tom nevyznám) fotky sexy účesů ze šedivých vlasů a říkaly si, že se na to vlastně těšíme. Nečekala jsem, že to přijde tak záhy. Sexy to rozhodně není a v kontextu s ostatním vypadám jako účastnice reality show „ O 20 let starší za pouhé 3 týdny“. Od mého kadeřníka mám přísně zakázáno sáhnout si na vlasy a nedejbože použít barvu z drogerie. „Zlato, ty si to tam za 10 minut napatláš a máš pocit, žes to vyřešila, ale mně bude trvat půl roku, než ti dám háro zase do pořádku, takže ruce pryč!“. Nefénuju se, takže vlasy se mi vlní, ale přitažlivě to vypadá asi hodinu, pak jsem prostě dylina. Resumé: pocit absolutního štěstí kontra lehká frustrace z exteriéru. Ještěže se tenhle vaječňák dá okamžitě konzumovat.