Rádio je už od včerejška u vytržení. Paní učitelka protáhla velikonoční prázdniny na celý týden, vyzvala děti, aby si odpočinuly („Od čeho?!“, ptá se právem Můj Pohádkový Manžel), zasely osení, obarvily vajíčka, připravily rodině pohoštění a hodně sportovaly. Kromě posledního bodu mám celý týden co dělat, ale pokusím se úkoly delegovat. Osení přehodím na abuellu, stejně teď tráví většinu času na zahradě a připravuje 380 truhlíků, věder, kýblů a trakařů s nejrůznější květenou, jejichž zavlažování zabere v sezóně 2 hodiny denně. Na kraslice je kádr šwestka a vaření si s chutí užiju. Víc sportovat odmítám, už teď mám co dělat, abych stačila abuelle a dědovi při odpoledním přespolním cvalu a večer zpevnila tvarohoidní svalstvo.
Na lednici se objevil nový food list, začínáme lehoučkými tvarohovými knedlíčky s jahodami, pro dědu pár švestkových hezky postaru sypaných perníkem. Už několikátý den jíme venku, Bohuna se motá pod stolem a čeká, jestli něco upadne, Vláďa se rozhodně takhle ponižovat odmítá, to je pod kocouří důstojnost. S Natašou jsme si daly zeleninu a jen jeden knedlíček na chuť, dívám se na tu partu a říkám si, že bych ani za nic nechtěla být jinde. Kdyby mi nabízeli cestu soukromým jetem nevím kam do ráje(pokud by to byla jízda královským vlakem do Balmoralu, možná bych chvilku váhala), chci zůstat tady, koukat se jak baští až se jim dělají boule za ušima a špičkují se. „Představte si, že v Nigérii omylem v novinách napsali Covid 20 místo Covid 19, to jsou paka“, hlásí vzrušeně Béda. To je nahrávka na smeč, kterou si Nataša nenechá ujít: “ Takže ty jsi teď dopisovatel v Nigérii“? Béda se naoko urazí, ale výrazně pookřeje, když nad sestrou vyhraje souboj v kostkách, kdo naláduje do myčky nádobí asi tak pro 5 běžných rodin. Ve 3 „ostrý start“, abuella s batůžkem už stojí před vchodem a děda to jistí u francouzského okna do zahrady. Proto tomu říkáme orloj, pořád se někdo nečekaně zjevuje v oknech jako svatí na Staromáku. Jdeme novou trasou, šwestička nadšeně sbírá plicník a fialky na sirup proti kašli, kluci se zase táhnou, s dědou jsme hodně vepředu, na chvilku se zastavíme, aby nás všichni ocásci dohnali. Zavřu oči, obejmu dědu a slyším, jak říká: „ Tohle nám bude chybět. Ten čas s Vámi“. Ať se stane cokoliv, nedovedu si představit lepší způsob jak to, co se teď děje, líp ospravedlnit.
Po kávě umyju ledničku a jdu ze sebe udělat Gigi Hadid. Hroší funění se pokouším eliminovat hlasitou hudbou. Absolutně nedostižná jsem v relaxační fázi. Snad je to finální „pozice mrtvoly“, která mi připomene, že už se asi tři roky chystám sestavit play list na pohřeb. Občas to probíráme s Natašou v autě, když si pouštíme naše společné oblíbené hity, ale měla bych to asi sepsat. Rozhodně se ještě nechystám zatahovat oponu – tedy za předpokladu, že do toho jeden vůbec má co mluvit. Za začátku je člověku trochu žinantní o tom mluvit, spousta lidí kolem si klepe na čelo, někdo se křižuje a říká, že se to nemá přivolávat a vůbec ruce pryč a budeme se radši bavit o chlapech, ale vždycky si dělám seznam na nákup i co budu který den dělat, prostě miluju plánování, tak co? O místě představu nemám, ale rozhodně se bude hned na začátku podávat prosecco, nikdo nemusí nic říkat, ale na těch 5 písních prostě trvám. Začátek bude asi trochu nečekaný, ale Freedom od George Michaela je prostě moje hymna. Byla to velká vzácnost, když mi ji v roce 1990 dýdžej Míra zahrál, trvá skoro 7 minut a většina tanečníků (většinou fotbalistů místního SK) trvala na nekonečných sériích ploužáků, v těch případech na mě obvykle nikdo nezbyl. Jako druhou zařadíme Georgia on My Mind od Ray Charlese, ovšem ve verzi od Michaela Bublého, mého miláčka. V životě jsem v Georgii nebyla a pokud někdo rychle nevynalezne ten způsob dopravy, co provozují ve Star Treku, určitě se tam nepodívám. Ale jestli o nějakém místě na zemi existuje tak úchvatná píseň, která mi vždycky způsobí to šimrání v zádech, tak tam chci být aspoň takhle.
Pak přijde na řadu Etta James a At Last. Už ta úvodní smyčcová linka je nepopsatelně krásná. A text je … prostě o mém životě s MPM. Těsně před koncem vznikne dojem, že to nakonec bude spořádaná, slušná akce, protože One For My Baby od Franka Sinatry je ze všech těch kousků určitě nejmelancholičtější. Trvám ovšem na verzi, kdy ji zpívá jako 80iletý pán, tam je úplně všechno. A když už si vážně všichni budou myslet, že je konec, přijde na řadu Beale Street Blues od Melody Makers. Absolutní úlet, český text od E. F. Buriana, ale hlavně ta krásná aranž a velké finále! Dechová sekce vždycky stojí na židlích, a kdyby ta písnička trvala hodinu, je to málo. A potom zase prosecco.
Koukám na ten seznam a je samozřejmě trestuhodně nekompletní, pokud se bavíme o zásadních hitech mého života. Nothing Compares 2U (první láska), Fragile od Stinga (jediný muž kromě MPM, který by ho případně mohl dublovat, ale předem upozorňuju, že Stingovo oblíbené hobby- tantru- neovládám), Ricordati di Me (léto 1990 v Itálii), Why od Annie Lennox (ošklivý rozchod, poslcouhala jsem to pořád dokola a měla pocit, že Annie pláče moje slzy), Ordinary Love od Sade atd. atd. atd. A taky Last Christmas od Wham! Ale to se asi na pohřeb fakt nehodí. Ačkoliv kdo to bude posuzovat? Rodiče MPM si na svatbě si na svatbě nechali hrát „Směj se, paňáco, je konec milování“ a co?